Paní malířka se jmenuje Hana Alisa Omer. Má pestrý životaběh. O tom svědčí šest jazyků, kterými se dorozumívala a dorozumívá. Podle rodiště v Dunajské Stredě je to slovenčina a maďarština. Nějak se tam připletla i němčina. Od dvaceti žila v Izraeli – tedy angličtina a hebrejština. Nyní bydlí v Praze. Tam samozřejmě čeština, ale pletou se slovenská slova, i jiná. A tak si ráda nechá napovídat.
Tak bylo, i když zahajovala ve čtvrtek 2. července svou výstavu v jičínské židovské škole. Terezka, která ví o židovství mnohé, pomáhala jí občas najít nejpřiléhavější slovo. Byl tedy výklad obrazů, tady to je zvykem, poutavý i tímhle internacionalismem. Paní Omer už z počátku varovala, že nebude lineární, že bude přeskakovat. Obrazy života jsou duševní terapií.
Při výkladu, který někdo nazval lekcí Kabaly, živě gestikulovala, pobíhala po místnosti, posluchači se za ní otáčeli, ona se jim omlouvala. Ale dobře že tak bylo, protože malířka fascinovala a strhávala svým zaujetím. Vícejazyčnost, kdy některé výrazy pomáhalo vymýšlet i publikum, byla obrazem dnešního světa. Příjemným obrazem.
Náročnější pro autora článku je popsat vystavené dílo, či nějak reprodukovat autorku. Pokud to vůbec lze. Dostáváme se k obecné otázce, do jaké míry má smysl vykládat obrazy. Pokud neslyšíme autorku, nechť si každý interpretuje po svém. I když – rodinná sága ve výtvarném provedení, kdy třeba rodokmen není tu jako obvyklý strom, nýbrž rozšiřující se řada portrétů, je zajímavá.
Plátna s duchovním výkladem, plné symbolů, vyžadují hlubší znalost náboženské historie. K tomu ještě malířka vysvětlila, že nejdříve části obrazů viděla vizuálně, poté namalovala, pak k tomu pracně hledala slova. A nebo naopak – může si každý svůj výklad pořídit sám. Za respektování své osobní historie.
Autorka u obrazů mluvila takto: „To se nedá pojmenovat. … To není kámen. To je pocit kamene. … Myslíme v symbolech. Ony mají citovou náplň. … Atd.“
„Doufám, že tu neurazujem nikoho.“ Uzavřela paní Hana Alisa svou půvabnou češtinou.
proChor